Na druhý straně světa (2/2)
Nový Zéland / část druhá - Jižní ostrov
Předcházející článek o Severním ostrově Nového Zélandu najdete zde: odkaz
Jižní ostrov je proti Severnímu celkem dost odlišný. Všechno je větší, vzdálenější, ještě víc rozmanitější. Taky mi přišel sušší a neúprosně drsnější. Má víc kopců a hor, celkově hodně různorodých tváří. Procestovali jsme ho křížem krážem a krajina se za tu dobu změnila nesčetněkrát. Chvíli mi připadalo, že jedeme naší Vysočinou, pak americkým opuštěným Západem nebo i nějakou těžko identifikovatelnou postapokalyptickou krajinou. Hodně jsem se na něj těšil, ale ve výsledku jsem z toho měsíčního cestování byl tak unavený, že jsem nejdřív ani nedokázal náležitě ocenit všechny jeho přednosti. Trochu krize byly poslední dny na ostrově, kdy nám hlava praskala z krás spatřených během celého měsíce, a nedokázala už pojmout nic dalšího. Jak jsem se o popsané situaci zmínil v článku o Severním ostrově (odkaz), tak to připomenu i tady. Momentální vyčerpání způsobené přílišným zavalením vnějšími elementy se později (řekl bych cca 2 týdny po příletu domů) proměnilo v těžko smazatelné vzpomínky. Zažili jsme tolik moc momentů, kde i ty šíleně namožená záda z nonstop nošení batohu, který převážně obsahoval pětdéčko s dvěma objektivy, za to prostě stála.
Z Jižního ostrova mám samozřejmě také několik postřehů:
Jak Honza výstižně řekl, zatím co někteří Češi a Slováci se oblékají do města tak, jako by šli do hor, tak někteří Japonci a Čínané se do hor oblékají tak, jako by šli do města. A teď co je horší?! #guccitourism
Všude v temných místech jsou sandflies (byl přelom jara/léta). Potvory ve tvaru mikro komárů, který na vás sedají a pijou vám krev. Samotný kousnutí vlastně nebolí, navíc pak se chvíli ani nic neděje. Svědění začne až za zhruba 2-3 dny, kdy se vám udělá hnisavý červený flek, který máte nutkání si doškrábat do krve.
ČEŠI, ČEŠI, ČEŠI. Fakt bych nečekal, že pojedu na druhou stranu světa a obden tam uslyším češtinu. Hlavně pak třeba ráno ve 3:45 na Roys Peaku.
Na Zélandu mají dost agresivní kachny.
Spaní v kempu pod nejvyšší horou Nového Zélandu - Mt. Cookem (3724 m) byl docela zážitek s trochou adrenalinu. Já se ve 3:30 probudil a slyšel jsem padat lavinu.
V průvodcích, které mají v infocentrech, mají mapy obsahující tzv. instaspoty - místa pro nejlepší fotku na Instagram. Eh.
Měsíc v kuse jsme poslouchali dvě CDčka pořád dokola, protože naše auto nemělo USB ani AUX a rádio moc nefungovalo. Když už, tak jsme chytali jen křesťanský stanice, kde pouštěli reklamy na předplacení si vlastního pohřbu. Fakt.
Nikdy jsem neviděl tak extrémní množství hmyzu. Hlavně ne na kapotě a čelním skle auta. To byl zvuk, jako když prší. Jenže vodu jsem neviděl. Byl to hmyz. Sklo začalo tmavnout, jak se na něj postupně vrstvili rozplácnutí brouci. Když jsme po tom měsíci auto vraceli a chtěli ho trochu umýt, tak hmyzí ostatky nešly ani pořádně dočistit.
Ještě k dešti - za celý měsíc nám pršelo pouze 2x. A to naštěstí pokaždý, když jsme jeli autem.
Co by to bylo za výlet, kdyby se něco nepodělalo. Třeba to, že se nám v půlce výletu rozpadly sklolaminátový tyčky od stanu (zachránila nás tejpa), nebo když se nám vylil celý 5litrový barel vody do auta.
Při našem odjezdu byl prosinec, což znamená Vánoce. Jenže na Zélandu zrovna panovalo léto. Divný. Prostě divný. Ano, Novozélanďané mají Vánoce v létě. Vážně. Docela hodně věcí tam je posunutých a naopak. Dokonce jsem se bavil s jednou paní v supermarketu v Aucklandu a ta mi řekla, že za posledních 50 let v Aucklandu v zimních měsících ani nesněžilo (což teda asi není úplně pravda, protože Wiki říká, že v 2011 v Aucklandu měli docela masivní sněhovou bouři, i když teda poprvý za 80 let).
